Smrt.

Tiše, tiše po špičkách

jako v snách

chodí okolo Smrt denně;

sotva že ji ucítíš,

o ní víš,

s tebou jest a v každé změně.

Dříve nežli rozkvěte,

z poupěte

na tebe se z dálky dívá,

krade tobě polibky,

z kolíbky

tvého děcka tiše kývá.

Tisíc mask si vybéře

v důvěře,

že ji poznat, marná snaha!

Tato stará baletka,

koketka

k ličidlům vždy novým sahá.

Náhle tebe poděsí,

hraje si

na pastýřku idylickou;

jeden škleb – v tvář vrhne ti

v zápětí

illusím – tu bídu lidskou.

Řekne: Pravda jsem, ty lež,

jedna spřež

jsi mi, bědná lidská báji,

o niž s ďáblem, s Bohem též,

jak to chceš,

v zoufalé hře v kostky hraji.

Hned bez další repliky

všeliký

tvor se podá této změně.

A tak tiše po špičkách

jako v snách

okolo Smrt chodí denně.