SMRT.

Večerem v plachetce bílá žena

s vlídným a soucitným úsměvem

tiše smrt nesla se zamyšlena

s podivným na rtech nápěvem.

Nebylo v písni té ani smutku,

ani v ní nebylo radosti,

nebylo v písně té divném útku

toužení ani žádosti.

Jenom v ní cosi jak šíré lesy

v hlubokém dýchalo šumění –

lidského života nad útesy

zněla to píseň stišení.

Jenom v ní cosi jak šírých moří

šuměly ku břehům příboje –

lidského života ku pohoří

zněla to píseň pokoje...

Krajina po denním shonu klidná

s nocí již ve stínech splývala –

v oblaku nad lidmi smrt si vlídná

divnou svou píseň zpívala...