Smrť.

Vzlyk doubrav utichl a dozněl v spoustách sněhu

a vše spí v zakletí, kam sáhlo křídlo smrti!

Na bílém pohoří lavina sosny drtí

a se skal chaty rve, jak moře loďky s břehu,

mha země dotýká se křídly chvějícími

a vichr šumí bol a těžký smutek zimy.

Sám sedám v dumání u planoucího krbu

kdy venku pohřbeno vše dýchá pod závějí;

an pod mým oknem mráz ve hřmění trhá vrbu

– já cítím s přírodou tu hroznou bolesť její

na smutný patře kraj, jenž v polosnění dřímá,

a v hrob svůj očima se dívá ospalýma!