SMRT.

Za noci měsíčné, kdy modrý příval

ve vlnách drobných ve vzduchu se chvěl,

kdy vzdechy snů klid v němé písni zpíval

a lehký van jej v tercích provázel, –

já Tebe zřel v zahradě duše svojí

jít stezkou známou, jíž šla’s tolikrát,

kol záhonů, kde holé pruty stojí,

kde bujný květ Tvým dechem dávno zvad’.

A zpříma kráčela jsi k mému skrytu, –

kde slední květ jsem tělem zakrýval, –

Tys pro něj šla, Ty, věčná, bez soucitu –

a já Ti přec již tolik, tolik dal.

Přede mnou stanula’s, tvář Tvoje bledá

zářila z modra, vůně šatů Tvých

kol tančila... – „Nač ruka Tvá tu hledá,

zde vezmi – poslední – hleď – z rukou mých.“