SMRTELNÁ TOUHA.

V úžasné noci, oděné černým hedvábným šatem,

neznámý poutník šel

po matně svítící prašné silnici s bílými kameny

po straně nad srázem,

nad hlavou tušil bohatství květů třešňových

stromů, ozvěnu bzučení ulétlých včel,

cítil, jak opojně voní, jak vábí a vzdává se jaru

otevřená zem.

Z nejasných obrysů kmenů vanula hrůza,

přítomnost živoucí hmoty mluvila z nich,

mrazivé doteky cítil chvěti se na skráních a bílé

přeludy táhnout zřel

nad temnou hučící půdou, v níž život vřel a tryskal

ven z neviditelných lích,

a ve všech zmatených výkřicích modlitba k démonu

zněla, aby ji vyslyšel...

A poutník cítil, že lží je všecko, co zpívaly věky,

světem že veliká vášeň jde,

oděná z jara v bělostné květy a v létě ve vlčí mák,

a kam padne jednou,

zahučí divoká touha, závratná šílená píseň všechno

v bouř tÓnů svých sepřede,

ochablá srdce utuhnou v napiatý sval – a bílá

těla žárem krve zhnědnou.

Ne! – Zdráv buď, démone, jemuž se koří zdraví

a mládí, ku jehož poctě dnes voní

mlhami pařící se zem. – Ty noci hedvábná, hodinu

ještě jen prodli

nad bledým poutníkem s křídovou tváří – slyš,

jak mu v krvi touha tvá zvoní,

viz, hlavu kloní – hořícím rtem tobě se pokořen

rouhá – k tobě se rouháním modlí...