Smrtka.

Smrtka malá, smrtka malá

u hlav mého děcka stála.

Já ji viděl o půlnoci,

zahnat ji, jsem neměl moci.

Šept jen v polosnu a temně:

Smrtko malá, pojď radš ke mně!

Usmála se, v hnátky tleskla,

jakby bublina se bleskla.

Zmizela, já oddych sobě,

zlíbal děcka ručky obě.

Dítě živo, uzdraveno;

divný osud však mé věno.

Dítě vzrůstá v kráse prosté,

zřím, u něho Smrtka roste.

Dítě dospělo juž hnedle,

velká Smrt juž stojí vedle.

Ptám se, ač mně mizí síla, –

Snad ta malá lepší byla?