Smrtnička.

Kde, Smrtničko, jsi chodila?

Já na soud lidi vodila.

To na soud přísný před Boha,

kde končí zem a obloha.

Dnes krále tam jsem dovedla,

když k ránu zora pobledla.

„Kdo na bránu to zabušil?“

Pán ptal se. Petr odtušil:

„Jde, Pane, bledá Smrtnička,

a králova s ní dušička.“

„Nech čeká, čeká do doby,

až hrob mu tělo pohrobí.“

Král u bran sedí, u ráje,

mžik oka – věčnost teskná je.

Když duše branou prochází,

ji smutným okem provází.

Když hrobní kámen tělo skryl,

král v slávu nebe předstoupil.

Jas ráje zrak mu oslonil,

jak před Bohem se poklonil.

A zachvěl se jak bouří klas –

Bůh vzal jej přísný na potaz:

„Rci, nedal's nikdy příčiny,

by klel tě nářek chudiny?“

„Co měl můj život let a dní,

stál k boku sbor mi poradní.

Bděl strážně... nikdy nedozněl

mých poddaných mi k sluchu žel.

Když u bran ráje stál jsem však,

co viděl na div smutný zrak!

Šly mimo nuzné postavy

a bědné k patě od hlavy.

Já nezřel nikdy žádné z nich –

teď znám je jak svůj vlastní hřích!

Kdy vzhlédnou okem strhaným,

král – trnu před svým poddaným.

Tvář chorá, vyčítavý hled –

ach tuším, jak jsem bídou klet...

Suď, světlý Bože, rozbože,

buď milostiv, hněv odlože...“

„Že v sluch ti nehřměl nářku zvuk,

vstup, duše, do očistných muk.

Bys viděla a slyšela

a soucitem se zachvěla.

Co měl tvůj život dní a let,

plač nezhojených lidstva běd.

Pak očistěnu, v radosti

tě boží láska uhostí.“