Smuteční verše.

Oh, nechal jít mne pustou ulicí,

tak samotného, se sklopenou hlavou!

A dýchat zvolna mlhu smrtící,

a náladou se spíjet umíravou...

Jít smutnou cestou, kde se zvedá strach,

kdy pozdní večer závoj přes zem stáhl.

A samotného sedět v kavárnách,

ah, samotného, kdy jsem touhou práhl!

A teprve teď, kdy jsem začal psát,

zří na mne – ironie zosobněná.

Co píšu, slova mění v šer a chlad,

a dívá se mi s chechtem přes ramena.