SMUTEK.

Ten smutek, kde se vzal?

jak obrovitá vlna vstal,

z vod roviny se přísně vztýčil,

tam ze dna moře, z hlubin klíčil

a rostl, rostl v šíř a dál.

Ten smutek jako mlha byl,

tak neprostupně kol se slil

a na mou padl duši,

tak jednotvárně v moji leb

jak v černou rakev tupý hřeb

svým steskem stále buší.

Sed u mne, věrný je to druh,

tvář přejel chladnou dlaní,

kol očí temný napsal kruh,

dal srdci vzpomínání,

a sedí němý, nezná slov,

je chladný jako mrtvý kov

a oheň k srdci vhání.