SMUTEK BÁSNÍKŮ

Květ pod nohy chtějte jim naklásti,

jim věnčte růžemi čelo,

v těch očích jejich jak v propasti

vždy jak by se tmělo a tmělo.

A nechť si již úsměv nebo smích

jim na rty někdy přec skočí,

vše hasne tak záhy jako v mih,

a tím víc tmějí se oči.

V nich smutek, ať sníh je po lese,

ať vesna s květy je blízka,

jak v očích těch, kterým stále se

po dálném domově stýská.