SMUTEK DILETANTŮ.

V jediný krystal, v jeden květ,

v jedinou hlavu, plavou nebo snědou,

klíč našich životů je vklet.

A v jeden hrozen nalita

žhne vroucná síla země. Pozdě, s bědou,

poznání v srdce zavítá.

Jak plály v slunci vinice!

Ve zlatém slunci hrozny pokoušely,

a rtů a číší tisíce.

Smály se zvučně rozpakům

ženy, jež znalé, hlasem rozechvěly,

a zapálily našim snům,

by nezbloudily, maják očí svých,

na vonných rytmech ňader uhýčkaly

svědomí zbabělých.

Vinice zpustly, zadul chlad,

a do bronzových listů větry svály

žen zanechaný bílý šat.

Rozbity číše, zahořklo

sladké kdys víno polibků i révy,

a matně kmitá střepů sklo.

Vzduch zšedl. Poví bůh či zem’,

kdy velká radost vítězná se zjeví,

jež osou jest a osudem?

Neb v jeden krystal, v jeden květ,

v jedinou hlavu, plavou nebo snědou,

klíč našich životů je vklet.