SMUTEK HMOTY

Sem nikdo z živých nezbloudí. Jen vzkříšen zraky mými

vstal smutek těchto míst a kroky bázní ztlumenými,

by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil,

mi vyšel naproti. (Jich oddech rythmický jsem tušil,

jak v tvář mi zavál, ledový, a v světel žhavém vření

se jíní chytal jehlami na vegetace snění.)

A vzlykem dychtivým sem Vody z dálky zazvonily,

jak nesčíslné rty by žíznivě se naklonily

a pily z hořkých pramenů. A nové za nimi a třetí,

jediným létem vypráhlé, bez nasycení, po staletí.

Žal stromů, resignovaný, v mou duši z hloubky vydech’

o smutku hmoty hovořil a lethargických klidech,

kde světel vlákna hedvábná pro svatební šat žití

zem spřádá černýma a svráskalýma rukama a nítí

svůj oheň, zvolna hasnoucí, Vestálka zadumčivá.

Zpěv sester, mrtvých před věky, jejž doprovodem zpívá,

bez echa letí věčností a v jeho rythmu tíži,

zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů zhlíží.