SMUTEK (I.)

O smutku hovořit je tíž než žíti v něm.

Vyslovíš větu – smysl uletěl,

vše řekl jsi – a smutek zůstal něm

v tvé duši, jak by v sloup tam zkameněl.

Zapláčeš zoufale... Jak škeblí mořský proud

bys přeléval na vysušený břeh,

neb znaky klíčení do zemských hroud

chtěl vdechnout, když v nich život mrazem zkřeh.

Zazpíváš píseň... Smutek odletí,

se domníváš – než dál jak v kleci pták

o struny srdce křídla napiatá

si otlouká – a náruč rozpiatá

jen prázdno tiskne ve své objetí.