SMUTEK (II.)

Svůj smutek kdo by doved zachytit?

Chtěj vlně nebo větru meze klást,

když nejvíc burácí,

chtěj světlo, když tě tma přichází mást,

kdes v nedostupnu srdce rozsvítit

a touhu, kterou duše utrácí,

nastřádat do síly – jak včela v plást

svůj nosí med.

A stokrát říkej si, je smutek jed,

přec život ti ho nedá po kapkách,

raduj se za dne, slzet budeš v snách,

ty usneš, ale smutek tvůj dál bdí.

O smutek nemůžeš se rozdělit –

je radost vítána a nikdy žal –

smích patří všem, však nechtěj, přítel tvůj

aby se nad tvým smutkem rozplakal.