SMUTEK JARA

Sad v stráni rozkvetl a ptačím zpěvem zněl,

kraj našich illusí ve zlatém světle stál,

a ověnčený Máj, když kolem villy jel,

do našich okenic se rozmařile smál.

Zda sobě vzpomínáš? Když Jara vonný sen

modravou záclonou do jizby naší dech’,

k Tvé harfě, stvořené pro prsty Princezen,

si mlčky usedl a plakal v arpeggiech,

má duše jásala, když akkord tvůj jí chvěl,

jak slunce bronzové zpod mraků mojich dum,

a zástup křídlatých andělů přicházel

žehnati lásce mé a mojim pohledům.

A mnoho přešlo let... Svět opět zpěvem zněl,

kraj našich illusí ve tmavém stínu stál,

a ověnčený Máj, když kolem villy jel,

u našich okenic se hořce rozplakal.