SMUTEK JESENĚ.

Šla tiše krajem Jeseň, dobrá víla,

po cestách zprahlých letním úpalem,

jí plavá záře z kadeří se lila

na stromy prořidlé, na mdlobnou zem.

A její ruka hebounká a bílá,

v níž nesla věnec velkých chrysanthém,

jím pustý záhon zbožně ověnčila,

jak zdobila by rubášový lem.

Pak dlouho čekala a trpělivě

na jeden záchvěv, jeden teplý dech,

a z večera jen zvolna odcházela.

Na zlatých řasách velké slzy měla,

a její dlouhý, lítostivý vzdech

se bíle prostřel po mrtvolné nivě...