SMUTEK MOŘE.

Mrtvé, tiché, nepohnuté

moře dumá před mým zrakem,

sotva slunce šedým mrakem

kmitne rovno skvrně žluté.

Pláň se člunkem nerozčeří,

vzduch se nezachvěje ptákem,

stožárů jen tichý les

v dálce, kde se přístav šeří,

trčí smutně do nebes.

Ocean a nebe včera

v lesku závodily spolu,

kol nich tkala aureolu

barev západu hra sterá.

Slunce jako žhavý rubín

spouštělo se zvolna dolů

nad korábů čilý rej –

mha dnes vstala z vodních hlubin

a s ní stesk a beznaděj.

Bouř jsem viděl v noci ještě,

jak se vzpjala nad pobřežím,

a jak vlny rovné věžím

drtila o skálu v deště.

V jásavé té symfonii

píseň, kterou v hrudi střežím,

vzlétla žhavou perutí –

Dnes jen mraky břehy kryjí,

tiché vše a bez hnutí.

Co jen němé vody tyto

tají ve svém bezdném lůně,

že i slunce na jich trůně

sní závojem chmury skryto?

že když dlouho patřím na ně,

žal se mojí snoubí struně

a myšlenek divý svár

sedá na mé bledé skráně,

jak tlum racků na stožár?

Či snad mraků závoj strhnou

spící vody po tom tichu,

v blescích, v hromech, v živlů smíchu

v objetí se slunci vrhnou?

Duchu můj! tys roven moři,

spící lve, svou probuď pýchu,

bouří vášně k světlu spěj,

a těm, kdo tě spjali v hoři,

hoď svá pouta v obličej!