SMUTEK ODKVĚTU

Je půvab v přírodě, když v žluti zdá se pláti,

a měkce, kajícně spleen větru v stromech zpívá

a vůně ze zahrad vlá trpká, zádumčivá,

že musíš na zhaslá si léta vzpomínati.

Jdou rozpomínky, jdou, jak oblak v nic se tratí,

ó, chorá oblaka, jež blankyt v říjnu mívá,

když léto odlétlo a na zahradě zbývá

jen slunečnice terč, jejž západ něhou zlatí.

A zmlkl ptačí ples i listí hovor milý,

a vody matné jsou a mlhy vřesem pílí,

jak by se rubášem kraj halil zmírající.

Tu v nitru rozbolí se spící kruté rány,

sny, touhy, naděje, jež v urnu srdce dány,

a které vzbudila zlá vůně zmamující.