SMUTEK PANENSTVÍ.

Mne nikdo nezeptal se, zda mé srdce zžehá

jediný plamen lásky, bělostný či rudý,

zda k nebi spěti chci, či tam, kde peklo šlehá,

snít’ v síních z mramoru, plát’ hvězdou v život chudý.

Kol mužů toužících jsem prošla nepoznána

jak píseň básníka, jíž neslyšeli spící.

A nikdo z živoucích do ticha mého rána

lichotné vyznání mi nedovedl říci.

Když stíny večera se alejemi plíží,

v postavy mladistvé se převtělují bozi,

vždy slyším polibek, jímž den se s nocí sblíží,

a ve tmě věčnost zřím, jak marnosti mé hrozí.