SMUTEK PODJESENĚ

Šerý stín se míhá krajem,

vlečku plouží za sebou;

do lesů se ztrácí tmou,

všechno tichne tuchy tajem.

Každý strom chví do vrcholu,

listí zakroužilo hned

a pak kanulo v zem zpět,

jako slza kane v bolu.

Nebe jako zakouřené

z ohňů pastvin dál a blíž,

na všem smutku jakby tíž –

je to smutek podjeseně.

Z polí jen zní píseň plesná,

sedlák oře pro ozim,

zpívá těm svým nadějím,

však zas přijde žeň a vesna!

„Přijde!“ mluví do srdce mi

hlasná píseň sedláka;

nad hlavou jdou oblaka –

a mír sladký přistřel zemi!