Smutek Satanův.

Pustá noc táhla krajinu svou černou

v splynulých stínech pod zarudlým nebem,

co Satan nad bahnisky mrtvých Samot

se snášel rozpjatý a temně fosforečný,

hrozný a mlčenlivý.

V daleku života odlesk mlnný hořel

nad tichem bílých Měst, požívačných Měst.

Tam bujně trilkovala pouliční píseň dneška,

mísíc se s rozraženými vzkřeky zoufalé úzkosti,

s hukotem černého, nesmírného Moře

věčné a nekonečné Bídy...

V zamyšlení Satan pohlížel

bezhvězdnou dálkou. Smutek hlodal v něm,

neb umdlel již u vymýšlení Zla.

Dávno už dokonán, dávno

poslední jeho Triumf. Poslední jeho Triumf!

To nebylo tehdy, kdy seštval člověčenstvo

vraždit se pro víru Ukřižovaného,

ani tehdy, kdy hroudami zlata

zatarasil cesty Ubohých k Mocným,

ale jen jednou vykvetl v tvůrčí chvíli

Negace, Vzdoru největší jeho Triumf:

V nízké Ženě kdy vzbudil nenávist k Duši,

k Duši, jež silnou být chtěla, objímat Dálky,

v záhadách Tajemství postřehnout oddech Boha,

najít jej posléz a spojit se navždy s ním

proti Němu, proti Němu, Satanu...

To byl jeho Triumf, největší Triumf tenkráte.

Ba učinil slabým navždy

svého nepřítele s věčně zaťatou pěstí,

smutného Muže,

a bázliv před jeho rozžhavenou Duší

zachechtal se teprve pln jistoty,

když podařilo se mu tenkráte

usláblou, zničenou, připoutat ji navždy,

otrockou láskou pokořit ji před tělem Ženy

a otrávit ji Prázdnotou její krásy,

když viděl ji přissát se na bílém hrdle Ženy

s Resignací pozvolného umírání

a hasnout u jejích nahých boků jako jepici

před západem slunce.

A to byl jeho poslední, největší Triumf.