SMUTEK TĚ POLÍBIL...

Smutek Tě políbil na čelo –

proč jen Tvůj poklid mně ruší?

Cosi se v srdci mém zachvělo

pro tu Tvou bělostnou duši.

Podivná záře mě děsila

na čele, v očích, kol retů –

jako by líc Tvá se zalila

odleskem dalekých světů.

V oči Tvé hleděl jsem v pohnutí,

jak se v nich duše Tvá chvěla,

jak by mně duhovou perutí

do dálky odletět chtěla...

A já Ti nemohl vtisknouti

v čelo ni polibek krátký,

duši Tvou, jež chtěla vzlétnouti,

abych jím zadržel zpátky!...