SMUTEK TORSA

V museu neapolském kdysi zřel

Jsem antického hocha nahou krásu.

Jen ruce scházely mu. Přes to skvěl

Se očí kouzlem, věncem bujných vlasů.

A jak jsem posléz na odchodu byl,

Na hocha zřím zas. Vzdech mu se rtů splyne.

Já smutek torsa náhle pochopil:

Proč žije dál, když všechno jest už jiné...

Nekvetou krokusy a clematis,

A hoši nespěchají v družnou schůzi...

Proč v mramor umělec jej zaklel kdys?

Proč není mrtev jako hoši druzí?

...A náhle cítím, jak mne smutek jal

Těch, kdo svou dobu přežili a žijí...

Teď chápu jako budoucí svůj žal:

Dnů příštích osamělou agonii.