Smutek v jaře.

Jdeš mladou zelení a zříš, jak tlačí

se k světlu pupenec na holé sněti,

jak sedmikrásám louka sotva stačí

a v davu k slunci jak se hrnou děti.

Smích, zpěv a radost! – Náhle v tvojí duši

stín velký vstává a jak jdeš, tak roste,

a radost z jara tobě rázem ruší,

vše je ti všední, obyčejné, prosté.

Rmut starý náhle splašen na rty stoupá;

čím potřísnils kdy duši, labuť bílou,

se před tebou jak veliký stín houpá,

rve klid ti z ňader divou, tygří silou.

A myslíš, jak ti bylo v prahu mládí,

kdy čist a dětinný jsi šel tu kolem –

teď cítíš jen, jak šíleně čas pádí,

a co jsi ztratil mládím, měříš bolem.