Smutek večera.

Západu lány krvavou zplanuly žní!

Z popela stínů tma zvolna vzlétla,

rozlila vlny své v obzoru břehy,

noc svého stožáru rozžehla světla,

hvězd lampy v plachtách oblaků bílých jak sněhy.

Hořkost dne prolnula vlnami ze dna,

jak hymny kovové večerních zvonů

když pějí Angelus v soumraky nedohledna,

neznámá tajemství ve slokách tónů.

Zahradu duše prolila smutkem mi hned!

V květy snů padla mi natrpklou vůní:

v zpomínek růže rozpuklé v krvavý nach;

z lilijí touhy z kalicha tůní

žíznivým retem vyssála krůpěje vláh.

Lodi mé shasila světla tekoucí do tmy

ve plachtách vášní, jež smyslnost vzdula,

aby tu v moři neznámých vod mi

k neznámým břehům zoufalá plula.