SMUTEK VEČERA.

Smutek mou duši zahalil perutí stinnou,

jako když u večer šedivý mrak

zahoustnul nízko nad krajinou.

Obrovské rozpjal peruti netopýří,

pohltil modro nebes mých,

zalehl celou jich délku a šíři.

Rybník mých citů změnil v tůň černavě sinou,

ptáci že, kteří jej brázdili dřív,

zděšeni skrýt se v rákosí plynou.

K nebi mých dum se ponuře vztyčují sosny,

jako by chtěly vybádat,

co nese zlého mrak neúprosný.

Černý pták vylít’, pod mrakem křídly mává,

myšlenka smrti tesklivá –

za mrakem slunce zapadává...