SMUTEK VĚCÍ.

Benátskou lampu, jež v mé jizbě visí

s hrou barevných skel, jak když jímá hoře

pro jihu azur, který hrál v nich kdysi,

a pro ten, který jimi chvěl, van moře.

V mé staré skříni, plné ptáků, květů,

to často praskne za nočního ticha,

jak po jabotech, sladkém menuetu

a po cínových mísách když si vzdychá.

Ten starý kahan z červenavé hlíny,

jenž v jizbu moji vnesen pro ozdobu,

jak zpět by toužil ve hluboké stíny

a v posvátný mír egyptského hrobu.

A antické to zrcadlo mé z kovu,

jež měděnky už plíseň kryje místy,

se chví jak touhou, cítit v sobě znovu

žen dávných profil, spanilý a čistý...