Smutek Xerxův.

Na břehu moře svoje valné voje

on sestavil a sčet’ a přehlíd’. Jiný

moh’ cítit šťastným se, však jemu stíny

na skráně shlukly nesmírné ty roje.

Jich útoky a ústup, vřavu boje,

cest pochody i tábor nehostinný,

vše prožil v tom, zde cítil tíž své viny,

až v zrak mu tryskly slzí hořké zdroje.

A ptal se v duchu: „Za sto let z té moci

zda jeden z nich tu bude živý, zdravý?

Ne, všichni zajdou v Acherontu noci.

Já s nimi rovněž – nebylo by lépe

jich ani nevylákat v plen té slávy,

nad níž se jistě šklebí Fatum slepé?“