SMUTEK Z DÍLA.

Před širým zrakem dálava,

jíž nelze, nikdy, doletět.

A v srdci stesk a únava,

křeč v prstech, v hrdle suchý pláč.

Kdo čte –? Psát, tvořit – – Komu? Nač –?

Dej dělníku, byť hladoví,

kýs úkol nesmyslný, bláhový,

tak pro práci jen, bez účelu, prospěchu

– snad domek z bláta vyhnat po střechu,

jejž v klín si shrne prvá vichřice –

Za jeden, za dva měsíce

ti vztekle vypoví

tu práci proklatou

a praští lopatou

a půjde žebrat radš.

Dělníku slova, básníku,

potápěči divoký

do hlubin podvědomí – Po roky,

den ze dne v nebezpečné zátoky

svých, cizích hnutí, vášní, myšlenek

se stápíš pro pochybný úlovek.

Jak zhasne vždy domnělých perel třpyt

v zaťaté pěsti tvé. Jak na míse

denního světla náhle změní se

v kal, bahno, písek ošklivý.

Jak zhnusí, protiví.

Bděls’, trpěl, na ztracené vsi

se zoufale bil s tichem, se skepsí,

pro myšlenky a krásy letmé objetí

odříkal všeho jako asketi.

Teď bled tu stojíš, sláb a zadýchán.

A nikde podpory. Jen shluklý lid,

jenž směje se. Jen houfy černých vran.

Jen výsměšný ten pokřik prokletý,

že jiní před tebou již, před lety

vše lépe řekli, jasně, hluboce,

že nikdy, nikdy v němé zátoce

nenajdeš perly jediné.

Ó, dvojí trýzeň, břímě olbřimé

života, dvojnásobné bolesti:

Svůj lidský úděl, nemoc, neštěstí,

boj o chléb urputný, za vinu trest

na Golgotu svou davem nést.

A ve dne, v noci, za večerních tich

se mučit, trýznit vášní, neřestí,

očisty těžkou touhou hrdin svých.

Klopýtat přes osudu nohu zlou

a slyšet nepřátel i přátel smích

– i svůj – i zbytečnost a bezúčelnost svou.