SMUTEK ZÁPADU

Když slunce západní se chvělo na stromech

a v kmenech hořelo jak červenavá rez,

ve vůni jehličí když splýval trávy dech

a zvukem kovovým když hmyzem zvučel les,

když houštin závoji si vítr tiše hrál,

jich třásní zelenou když rudý tkal se lem:

tu šípy paprsků, z nichž každý mědí plál,

jak čočkou broušenou svou duší sebral jsem.

Bor černý v pozadí, sloup z uhlí každý kmen,

spád tmavých zelení, jež pohlceny tmou,

a v větví skulinách, kde modře zmíral den,

jak azurový prach by padal nade mnou,

vše, zrak co bleskem jal, i keře, houšť a strom

a trávu hořící, jež plamenila zem,

les, blankyt, paseku, zář, barev tón a lom,

jak v plátno napjaté v svou duši vkreslil jsem.

Však slunce klesalo a ohněm rudý mech

do černa ohořel i pružné stonky trav;

a světla vodopád, vln jas a zář a šleh

přes obzor přelil se jak přes ohromný splav.

Tu smutek západu, jenž z modrých dýchá par,

nad zemí ztišenou když zapřádal se něm,

jak vůni opojnou, z níž voní noc a zmar,

ve flakon z křišťálu, v svou duši zavřel jsem.