Smutek zimního rána.

Sníh, všude sníh – a mlha s nebe visí,

a kotouč mosazný kde bylo slunce kdysi,

pár stromů u cesty, jimž smutek v týle sedí,

a jakás vesnice se v dálce tratí v šedi.

Pláň, nic než pláň, a ticho leží na ní,

jen za mnou daleko zní kdesi zvonky saní,

a dlouhým krokem svým i vrány jdou tak tiše

po poli zapadlém – a mlha visí s výše.

A já jdu sám, a bolest je v mé hrudi,

a vůně zašlých dnů mé srdce ze sna budí,

jdu jak bych pouští šel, jež prázdná je a šedá –

a duch můj ztýraný v té poušti Krista hledá.