SMUTEK ŽIVOTA.

Ve snech vídat dálky nesmírné a posvěcené,

na skalinách strmých hranic světla k nebi pálit,

ve hlubinách duše bouře slýchat rozlícené,

a stát vedle plotu, nemoci se na krok vzdálit!

Cítit se tak malým, a tak bez moci a krásy

všechen život marnit, jak se dnové za dny plouží,

ani nemít sílu setřít slzu s drahé řasy,

ani dobře neznat, komu vlastní srdce slouží!

To jsou mlhy, jimiž listy mládí ovlhly mi

příliš záhy v létě. Jak je donést do jeseně!

A jak, i když svitne oblakami sešedlými,

nemusiti myslit, myslit na to každodenně!