Smutek.

Dni fádní, ospalé! V nich zimomřivý

se s resignací líně potácím...

A v noci nelze usnout, oko civí,

v to kleté temno s dechem ledovým.

Otvírám okno zvolna, vzduchu chtivý,

a mocně lokám řezající rým,

jenž z písně větru zní mi zoufanlivý,

a velký stesk jen, nic víc necítím.

Ze vzpomínek, jež líp by bylo skrýti,

a z ulice, kde usíná teď žití,

čpí smutkem život pustý, bez lásky.

Jen s věže protější, jež v tmu se ryje,

zní ve smutek ten ostrá melodie:

dle větru vrže orel císařský.