SMUTEK

Je smutek touha po štěstí, stesk – touha rozkoš míti

a resignace – křeč mých snah boj vervní podstoupiti.

Jest jako vavřín zahořklý, jak trpká réva vinná,

v niž oheň země odvěčný je skryt, však neshasíná.

A smutek jest jak černý šat, jenž horké tělo halí,

jak temné smyslů vězení, jež světlo milovaly,

kde sám jest, v tůni samoty, jsa pohřben v těžká zdiva,

však krev a plamen sluneční kde s eufemismem vzývá.

Toť od kolébky úděl můj, daň nejkrutější z mála,

neb vědma hlasem člověčím u hlav mých zaplakala.

Pak já jsem, zbaven emocí, sklem mléčným barvy cítil,

kde jiným požár kouzelný se prismaticky nítil.

Ni kapky sladké suchým rtům jsem k osvěžení neměl,

ač horizont mých žádostí se zužoval a temněl.

Až k agonii klesal jsem, hra bezkrvého vjemu,

co život plál... Můj vlastní ryk mne znova budil k němu.