SMUTEK.

Nad rodným krajem duha rozepiata je s hory na horu,

a roj slz přešlé bouřky jiskrami se svítí na loňském úhoru.

V dál táhnou pole, louky s petrklíči tam hoří pod sluncem –

z lesů se kouří, mlhy rostou z vody, a sladce voní zem.

Dost vody v sněhu zadržené z lesů přes příkop přeteklo –

i naše pole v kamenité stráni lákavě rozměklo,

a půda jeho nažloutlá a těžká se lepí na boty,

pod krokem píská, vlhce dýchá v tváře, volá do roboty.

V tu dobu děd vždy s pluhem z dvora vyjel a první brázdu táh’

a drsným křikem plašil konipasy sedící na hroudách

a šťasten smál se jim a znovu volal na koně, na ptáče...

Obcházím pole, která děd můj oral – a je mi do pláče...