SMUTEK.

Byl jsem jako v opojení,

všecko zřel jsem v bílém světle,

všude zář a jas –

stromy stály bíle zkvetlé,

bloudil jsem jak v zlatém snění...

V jediném však okamžení

kdos mi světlo shas'.

Setmělo se náhle kolem,

obestřen jsem nocí temnou,

sám jsem v hustých tmách...

Nikdo nezůstal tu se mnou –

vítr jenom klátí stvolem,

jenž zbyl na strnisku holém...

Chlad mi k srdci sáh'...

V chvíli té kdos měkkou dlaní

přejel spocené mé čelo,

hladil zvlhlý vlas...

Cosi v duší mé se chvělo,

jako když k nám z nenadání

dávný druh se pohnut sklání,

slzu v stínu řas.

A já cítím, nocí temnou

jak se na mne teskně dívá

vlhký jeho zrak...

Ač se kol mne obzor stmívá –

zřím jej se schýlenou hlavou,

jak šel se mnou světa vřavou

v mého příští mrak.

Se mnou bděl, když noc šla zticha

ulicemi spící Prahy,

i když v města ruch

slunce zřelo se své dráhy;

on, jenž v tvář mně nyní dýchá,

se mnou šel, kde moje lícha – –

Smutek, věrný druh...