SMUTEK.

Šel smutek v dumách krajinou,

a vála jeho říza

nad hřbitovem, pod výšinou,

kde smutná stála bříza...

Šel smutek, u hřbitovních vrat

se zamyslil a pravil:

„Je nutno myslit na návrat,

bych tíže své se zbavil...“

I svléknul dlouhý, šedý šat

a na hřbitov jej hodil –

kde u hřbitovních temných vrat

kdos v zadumání chodil...

Kdos smutný, tváře bledé měl

a zoufalé tak zraky...

„Je nutno, brachu,“ smutek děl,

„bys domů šel už taky!“

A potom v dumách pohroužen

zas ubíral se zpátky...

Smrt bude míti dobrou žeň

za hřbitovními vrátky...