SMUTEK.

Své oči sladké navždy zavřela...

zvon – srdce – puklý je. Ta hodina!

Oh, stín jde náhlý duší mojí

a světlo, bílé světlo její shasíná.

A kráčí mými zahradami,

jež prostřely se délkou mojích let;

kde rostou stromů pupence a listí,

svou rukou zarazí jich mladý květ.

A běží k pramenům mých cest,

až divoký jest jeho spěch;

a vybled’ křišťál jejich vod,

že němý trčí v prázdno jejich břeh.

Tmy prostřel vůkol ve vše obzory.

Tu předeběh ho, k hrobu jsem ho ved’:

„Můj příteli, to nejdražší“, dím,

„proč necháváš mi naposled?!”