SMUTEK.

Když duše se jak sladká píseň chvěje

a teplá záře slunce na ní leží –

znáš chvíle ty? Čas volně v dálku spěje,

a život jako dítě loukou běží.

Znáš chvíle ty? Víš, jak se zponenáhla

taková letní záře ve tmu mění?

Jak z písně zní ti nota teskná, táhlá,

jakýchsi ztrát a pohrobního snění?

Květ smutku z nejčistšího štěstí roste,

v nejsladší písni na dně bolest stená –

jsme zvyklí jen na chvilky záře prosté,

prach šedých silnic, mračna olověná?

Je smutek duší, která v Štěstí dýše?

A Štěstí celé pouze smutku schránou?

Znáš chvíle ty? Chce zemřít se tak tiše

a dopět tu svou píseň nechápanou.