SMUTKY JARA.

Nevábí mne rozkoš nocí sycených parfumem ženy,

a vášně záchvěvy marně útočí v netečnou mou krev.

Na mých rtech objetí touhy vyhasly zklamány záhy,

a shaslé myšlenky hledí lhostejně k vábícím vnadám –

jich netkne se svůdný výkřik opojně vypjatých ňader

a hříšné houpání boků nesvede jich z všední cesty,

litují všechny, jež krásu složily na oltář vášně,

milují své družky šeré neznámých smutečních krajů,

jež přijdou zakryty mlhou a opět neslyšně zajdou.

Jen skrytá vzpomínka šeptá vzdáleným odvátým blahem

a stoupá bezhlasně z lože, aby zase zapadla tiše. –

Samoten jdu nitrem shaslým cestami zavátých vůní,

chorobné sinalé jaro, jež síly vylilo mladé

v záchvěvu rozkoše svůdné a hyne zlomeno láskou.