SMUTKY NESMRTELNÝCH.

Do dálek zašedlých, jež v neprůhlednu mizí,

by temně splynuly s mlčícím étherem,

těch zřely zornice, již ku světu šli cizí,

jak v město neznámé by přišli večerem.

A nikdo nechápal, co v nekonečnu četli,

ni tíže myšlenek, jež duše plnily,

než v slova tajemná a odvážená zkvetly,

a nikdo nechápal jich výraz stesknilý.

Sen dřímal hluboký a němě nedosněný

v těch dálkách rozlehlých kdes temnem západu,

a lidstva osudy tam stály rozestřeny

jak sklepy kláštera, v nichž plno pokladů.

Je oni viděli: i kletby starých hříchů,

i marná zoufalství, i smrti zděděné,

i křeče vyžilých, již umírají v smíchu,

i kruté konce těch, již byli z kamene.

A duše schmuřili svým smutkem nesmrtelní,

stesk nesli v hlubinách a smutky posvátné,

a současníky prošli nepochopitelní

a nikým neznaní v své hloubce závratné.

I v dálky zašedlé zas odešli ti cizí,

již v město neznámé si vyšli večerem,

a zachmuřené duše, veliké a ryzí,

kdes temně splynuly s mlčícím étherem.