SMUTNÁ BALLADA.

Bolest mne tíží – kam se hnu, všady,

proč nemožno jedenkrát bez ní žít?

Nadějí luzných vzdušné vy hrady,

proč nutno vás vždy jen v troskách zřít?

Ó, hořkne to na rtech, jak hořkne cit!

Proč zrádné jsou, Živote, všecky tvé spády?

A chtěl jsem tak volně, vesele žít!

Láska mne tíží. – Tolik se smála,

když poprv jsem ptal se jí: „Chceš mou být?“

Jen chvilku zde stála, mžitku jen spala

na srdci mém – proč musila jít?

Proč celá se nemohla tam skrýt?

Snad já se bál vskutku, či ona se bála

mne na oči zavřené políbit?

Osud mne tíží. – Co jen s ním začnu?

Do bouří štve mne, ruší můj klid,

vlk vyje u dveří, sup hýká v mračnu,

a slzy jen ret má, když chce pít.

Já dal mu srdce, můž’ ještě víc chtít?

Denně chléb suchý Nutnosti načnu,

v okovech ptáku těžko je snít!

Písni má, prosím, běž k Resignaci,

zburcuj a pros ji si pospíšit

a řekni jí, že to jest bolestnou prací

k trpět, milovat, sníti a žít!