Smutná cesta.

Ó vzpomínám si oné chvíle,

kdy za mnou došla náhlá zvěst:

Ach přijeď domů, dítě milé –

tvé drahé matce na smrt jest!...

Byl tehdy večer červencový,

den zvolna, zticha umíral,

a velký měsíc purpurový

noc na východě otvíral,

kdy poklekal jsem v bolu k loži

a hlavu svíral do dlaní,

bych prosil vroucně Matku boží

jen o poslední shledání.

Noc rozsypala zatím hvězdy,

já v jizbě plakal sám a sám:

Ó matičko má, dobrá vezdy,

kéž živou tě jen uhlídám!

Dnes je už pozdě, dočkám rána;

než kdyby, Bože, přede dnem –

už duše tvoje povolána

se octnout měla před soudem?!

Tu na prsou jsem sepjal ruce

a vzhlédl na dřevěný kříž:

Ó Jezu Kriste, v bolné muce!

Ty snad ji ještě uzdravíš!...

Jsem opuštěný v cizím kraji –

jak rád bych nyní doma byl!...

jak si tam asi počínají –

tu odtud mnoho, mnoho mil?

má matička snad v bolech leží

a slzíc ptá se tichoučko:

Já dočkám se ho, Bože, stěží...

kolik je hodin, babičko?

A upadá zas v bezvědomí,

už nedoslýchá modlitby;

a venku šumí známé stromy

a ve vsi všichni klidně spí.

Tu ponocný už půlnoc pískal,

a měsíc hleděl do oken;

zvuk píšťaly mé srdce stiskal

vzpomínkou na zítřejší den.

A připadly mi divné řeči,

jež chůva vedla hochovi –

že, umírá-li přítel něčí,

před smrtí svou se opoví.

Mé oči náhle oslzely,

a zašeptal jsem zticha jen:

Ach matičko má, umřete-li,

tu zaklepte mi v tvrdý sen.

Pak poslouchal jsem skřehot žabí,

hned silněj a zas míň a míň...

a na zdi hodin ťukot slabý,

až upadl jsem spánku v klín.

Noc minula, já nevyspalý

jsem z rána městem klopýtal...

a lidé za prací se brali –

vlak zapískal, mě přivítal.

My jeli. Ticho v polích všude,

jen skřivan popěvoval již;

červánky plály zlatorudé,

v nich u cesty se mihl kříž.

Pak přejeli jsme tmavé lesy,

z luk cítit bylo vůni trav,

a pastýř troubil táhle kdesi,

by vyhnal ze vsi stádo krav.

Vlak duněl, po mostě spěl hbitě,

kol oken táhnul dýmu mrak,

já o matce zas dumal skrytě,

a mdlobou přivíral se zrak.

Už v duchu pospíchám teď domů,

už vidím nízký jeho práh

a před ním košatých dvé stromů –

i babičku svou o berlách!

Ta chudinka mne s pláčem vítá:

Co se to s námi děje jen?...

A tamhle v okně svíce kmitá –

má matka dřímá věčný sen!...

Než, ztichněte už smutné hrany,

těch dávno protrpěných dnů!

vy rozdíráte staré rány

těch na vlas vyplněných snů.

Dnes líbám s úctou svatou hlínu

a mluvím k Tobě do krytby,

jenž na mateřském sedě klínu

jsem říkal první modlitby.

Tys v bolestech mne porodila

a žitím neslas těžký kříž,

než duše, holubice bílá,

se vznesla v odpočinku říš.

Já z Tebe vzal své mladé tělo,

tvých očí lesk, tvůj růměnec;

to všechno už Ti zpráchnivělo –

mně slibuje to popelec.

Mně’s dala k Bohu srdce vděčné,

a pro vše krásné lásky cit;

sviť za to Tobě světlo věčné,

rač Bůh Ti všecko odměnit!