SMUTNÁ KRAJINA

Kraj v dešti, zdrán a holý.

Vlak čeká bez hnutí.

Syrovost prázdných polí.

Tma v nebes klenutí.

Park větve zdvihá

jak ruce prosebné.

Spí nad vším noci tíha.

Spí ticho hrozebné.

Neslyšet šumu, skřípou

z tmy větve o větvičky

a v okapů déšť sípou

větrné korouhvičky.

Jak déšť se lije

crčivý, pleštivý,

v něm výkřik smutnější je

signálů vřeštivý.

Z tmy v hnití odkvétá

lucerna parku dálí.

Milenci chodívali

tam ještě za léta.

Teď z aleje, luk, zahrad

šla vůně zahořklá.

Spil vítr se, šel zahrát

a pad‘ kdes v střepy skla.

Je půlnoc a déšť pleští

a lampy blikají.

Spí město v dešti,

v tmy světlém okraji.

Sřidlými stromy října

zřít domů průčelí.

Co přízrak nad ně vzpíná

se hrad, věž, kostely.

Jak z mar by temně

se zdvihla mrtvola.

Vlak hnul se. Čpěla země.

Tma dokola.