Smutná láska. (X.)

Hoch bledý smutnou píseň zpíval,

nadarmo k milé toužil zas,

v jek vichru, v hukot moře splýval

ten osamělý hlas.

O smutku, který duši chvátí,

o vzpomínkách na lásky čas,

o štěstí, jež se nenavrátí,

zněl osamělý hlas.

„Po tobě spínám ruce obě

a slzy darmo kanou s řas, –

ach, nedoletí, drahá, k tobě

můj osamělý hlas!“

V hukotu bouře, vichru jeku

zpěv dozněl, Bůh tam duši spas!

A umlknul na věky věků

ten osamělý hlas...