SMUTNÁ MODLITBA.

Ve chvílích, skrytých v duši jak perla pod tříští mořských pěn,

kdy i ten nejnižší, shonem všedních dnů unaven,

hledá v sobě stopy něčeho, čemu se možno poklonit,

v těch chvílích vyrůstáš ty, nejčistší zvuku, jímž nástroj se chvěl,

ty, vůně nejsladších z květů, jimiž se může rozvít cit,

ty, bolestný plode včerejšků, ty, jenž jsi zítřků sémě i pel,

ty, jenž jsi nade vším a vším jsi sám,

a dáváš věčnost všem vesmírným efemerám

a na jeden stupeň stavíš laskavou rukou

všechna srdce, ta, jež sklíčena nezbadatelnosti tvé mukou,

i ta, jež zachvívají se jenom vlastním tlukotem,

a všechna, všechna ta srdce laskáš v klíně svém, –

ty, nejvyšší vlno, kterou vesmír vzhůru spěl:

lásko, bože, moudrosti věčná, bezejmenný, neobsáhlý...

Od věků po věky chaosem hlas tvůj zněl,

sbory tvých poslů od hranic prostorných k hranicím táhly,

všechen duch ve zrak tvůj hleděl rozkochán,

a přec ještě výše, nad čely všech on dálkami bloudil.

Pod korami srdcí, zdánlivě upoután,

nezastavitelně, teplý a čistý, jsi proudil

a kratery duchů nejosamělejších na div jsi do výše trysk,

a po úbočích lávou jsi vychládal,

a révou, v níž zaplála krev a sluneční paprsk výsk,

toužícím věřícím pro slavnost dnů velkých jsi se stal.

Ty, jenž jsi krystalem všeho, čím po staletí uzrával cit a duch,

ty, jenž jsi královstvím duší osamělých,

ty, jenž mannou jsi v poušti slabým a modlitbou varhan vpadáš v jejich sluch,

ty, jenž nejponíženějším pod jménem boha dáváš sílu a svatost a vzdor

a béřeš je ve vyvolených svých nespočetný sbor,

ty škeble, jež je hltáš a znovu zvučíš tony žalmů nevyznělých,

ty, jenž jsi sám vždycky měl a mít budeš dosti sil,

abys slávu svoji z nánosu očistil,

ty, království boží v mém srdci na zemi,

jež dáváš samotu a smutek a hrdost

a žulových mysů severních tragickou tvrdost,

k tobě se modlím, na mysech nejzazších v zrak se ti dívám,

vlnou svou o tebe tluku a po tvé patě splývám...

Jsi se mnou, a kdybys byl jen touhou a bolestí,

a neskutečným, jak když večerní vánek v trávě šelestí,

a zoufalstvím, nekonečným smutkem a zmatkem,

mojí jsi jedinou věrou a silou a statkem,

mé duše živote, dvou šedých očí paprsku a vláho...