SMUTNÁ MOUDROST.

Zářijový teskný den, kalné nebe, tichý les,

mlčí sosny, mlčí smrk, nesměle jen šepce vřes.

Opatrně houštinou plížil jsem se k mýtině,

chtěje víly uvidět, tancující v roklině.

Protírám si pilně zrak, brejle čistím horlivo,

v smrčí hustých pavučin protrhávám předivo –

avšak marné toužení, prchly sladké bohyně,

neuzřím už tanec vil v šeré lesní huštině.

Spatří je zas mladý zrak, mladé srdce najde je –

ty už v smutné moudrosti vzdej se na vždy naděje!

Opatrně lesem choď, bys neklopýt' přes kořen,

místo vil už houby jen hledej, lety pokořen.