SMUTNÁ OKNA.

Já smutná okna znám a není

snad smutnějších už oken více,

to do parku, jenž květ a pění,

jsou okna dětské nemocnice.

Jsou velká, bílá, mřížovatá,

a bolesť chví se pode všemi,

jen hlavička se časem zlatá

tam zakolísá za mřížemi.

A dívá se v ty barvy květů

a v slunce, duhy vodotrysku

a na děti, jež honí se tu,

a na děti, jež hrají v písku.

Já vidím jen ten pohled palný

do bílých cest a v stíny stromů,

však slyším v duchu pláč hned žalný:

Ach, mami – domů, domů, domů!

A pod okny, jen oči zvednu,

jde vůz mi černý ve ústrety:

to hlavičku zas vezou jednu

kams do trávníků mezi květy.