SMUTNÁ PÍSEŇ.

Je naše láska píseň stará, stará,

a já už dřív ji dávno slyšel zníti,

a přec když teď ji slyším v noci jara,

jak zlomit by to mělo moje žití.

Tak smutně zní, tak smutně srdce tiší

jak vody šum, když do ní někdo skočí,

že hvězdy slzí, když ji táhnout slyší,

a andělé dlaň tisknou na své oči.

Ó, neposlouchej, neposlouchej více,

ta smutná píseň ani konec nemá,

a zaboř raděj’ v podušky své líce

a sepjatýma usni se dlaněma.

Den táhne za dnem. Světa chlad nás dělí.

A kdybychom už spali navždy němi

a už tu píseň ani neslyšeli,

sví budem víc, než na té smutné zemi.