SMUTNÁ PÍSEŇ O HŘBITOVĚ

Hřbitov zahrada je smutná,

třeba byla zelená.

Hlína někdy špatné chutná,

bývá také studená.

Spáti! To se řekne lehce,

také však to unaví.

Mnohdy se už spáti nechce

a pak není zábavy.

Mnozí vidí teprv černě,

spánek vždy je přeletí.

Byli zcela regulérně

od svých bližních prokletí.

Mnozí převrátí se v hrůze,

aniž jim to prospívá.

Dobré činy zlobí tuze,

učiněné za živa.

Jiní také psoty zkusí,

jak to každý nahlédne.

Každé noci strašit musí

od dvanácti do jedné.

Ale to je aspoň změna,

proto bývá ceněna.

– – Zahrada to zatracená,

třeba byla zelená – –

Strašidel stav požehnaný

různé mívá půvaby.

Lépe strašit hezké panny,

nežli strašit u baby.

Rostoucí však zalidnění

působí tu nejhůře.

Strašidlům už pomoc není.

Ustupují kultuře.

Staré domy, milí braši,

hynou dle všech pravidel.

Nové domy samy straší,

není třeba strašidel.

Hřbitov není pro veselí,

to ví každý věřící.

Od jakživa však se měli

nejhůř v hrobě básníci.

Těžko tam si vědět rady,

kde se verše nepíší.

Těžko říci: já jsem tady,

když to nikdo neslyší.

Básník neklidným je tvorem,

neustále v dál je štván.

K nebesům až vzletí skorem;

je tu přikován.

Dobrodinec zvyk však léčí,

čeho člověk nesnese?

Na neštěstí sebe větší

také časem zvykne se.

A kde končí poetika,

křesťanská tam začne ctnost.

Člověk sobě v hrobě zvyká

na červy a na věčnost.

Mrtví leží, tiše leží,

v boží vůli oddáni.

Poslouchej! Hle, vánek svěží!

Neslyšels’? Toť zívání!

Zívají tu v řadě jedné

malí jako velicí,

řady dlouhé, nedohledné,

veršovci i básníci.

Kdo však jde sem z nenadání?

Čí zrak do hrobů až vnik’?

Přišel – ať nás Pánbu chrání! –

literární historik.

Neznaboh hned pater noster

modliti se začíná,

Bázeň chvěje kostmi koster.

Je to špatná novina.

Odhalí on taje lidí,

invence tvé divný vznik;

kromě boha všechno vidí

literární historik.

Nepomine věci denní,

básníku můj ubohý.

Zkoumá tvoje vysvědčení,

Zkoumá tvoje úlohy.

Jako včelka v úl svůj shání

detaily on rozličné:

Prostředí vliv, vychování,

zatížení dědičné.

Kuchá, kuchá, stále kuchá

fatální pln pověry.

V dálkách nechá mizet ducha,

sleduje jen litery.

Rozkládati zná až milo,

nejčistší básníkův sen,

nevidí on vůbec dílo,

hledá stále vzory jen.

Letí, těká všehomírem,

pyšně výzkum rozvíjí:

Kdosi napsal před Shakespearem

Romea a Julii.

Milo jemu dávat štulce,

pyšný je svým rozletem.

Fausta napsal už pan Schulze

sedmnáct let před Goethem.

Odborníci mezi nimi

loví data veškerá.

Píší spis: O vlivu rýmy

na koncepci Werthera.

Historik náš přijít nechá

zašlých věků sloh a vkus.

Genij je mu jako blecha,

blecha jako genius.

– – Polem mrtvých zazní vzdechy,

zachřestí tam něčí kost.

Smutek je to bez útěchy.

Marno prosit o milost.

Nevyhoví smutným vzlykům

Bůh tam s nebes hledící.

Literárním historikům

vydáni jsou básníci. – –

Hřbitov není pro veselí.

Mnoho nutno trpěti.

Od jakživa však se měli

nejhůř v hrobě poeti.